V rámci programu Odrazový můstek k životu spolupracuje s Chance 4 Children řada neuvěřitelně obětavých žen i mužů, kteří dochází do dětských domovů a prostřednictvím zájmových kroužků nebo doučování pomáhají tamním dětem nebo jim zpříjemňují dny. Často se s námi dělí o své zážitky, a tak vznikla myšlenka některé z nich sepsat a uveřejnit je na našich stránkách.
Nuže, zde je první z nich. Vytáhli jsme ho z památníku Jany Štěrbové, která dochází za dětmi z dětského domova ve Zvíkovském podhradí.
Přejeme krásné čtení.
Nápadu sázet stromy předcházela příhoda při vycházce v lese. Jeden rošťák jen tak vytrhl z cesty malinkatý stromeček. A teta Zdeňka i učitelka Jana chtěly vědět: „Proč jsi to udělal?“ Kluk v tom neviděl problém: „Stejně ho traktory ujezdí, je to jedno.“
A tak začali všichni mluvit o tom, že ten stromek měl svou šanci, o kterou teď přišel. Povídali si společně, že každý stromek, velký i malý, má svou duši (energii, elfa, nebo jak si to představit). Jako člověk. Někdo se narodí a záhy zemře, a jiný se dožije sta let. A prostě z tohoto rozhovoru vzešla spontánně myšlenka sázet stromy a chodit je ošetřovat, dokud to bude zapotřebí, a potom se na ně třeba za 30 nebo 50 roků přijet podívat…
Myšlenky vznikají snadno a rychle, jak je vidět, ale realizace, to už bývá horší. Kdo to zorganizuje? Jaká povolení a prostor budou potřeba? Protože za každou drobností stojí celá řada razítek úřadů a nebo podpisů důležitých osob. To jsou většinou fakta, která znechutí dotažení dobrých myšlenek. Přestat si malovat vzdušné zámky a začít se každodenně snažit. Jana je ale něco jako pitbul – dobrých myšlenek se nevzdává. A tak Jana i Zdeňka podnikaly první kroky k uskutečnění snu – aby si každé dítě v dětském domově vysadilo svůj strom a mohlo o něj pečovat a roky sledovat, jak roste. To chce „nějaký svůj prostor“ s oplocenkou, kam by si děti vysadily vlastní strom se jménem, a po dobu pobytu v ústavu by se o něj chodily starat. Třeba by se mohlo přidat i nějaké jméno partyzána nebo místního obyvatele, kterého zastřelili ve druhé světové válce …. No, nápady by byly – tak teď to prosadit a dotáhnout!
Jana i Zdeňka začaly podnikat první kroky k získání prostoru. Ale přišla pandemie. STOP. Vše bylo jinak, svět se zastavil. Milé charitativní projekty musely čekat asi jako první, řešily se důležitější věci než sny. A ještě nyní, kdy se svět na střídačku otevírá a zavírá, se řeší zdánlivě důležitější problémy. Výsadba stromů pro dětský domov stále čeká a sní ….
Bylo by hezké, kdyby děti měly své stromy a pečovaly o ně. Viděly by, jak rostou, a až budou dospělé nebo staré, mohly by se přijít podívat na svůj strom a říct vnoučatům: „Tento dub nebo javor jsem zasadil a dnes je to velký strom. Až ty budeš starý, ten strom bude obrovský a ty budeš pyšný na svého dědu nebo babičku.“
Děti jsou k tomuto vnímavé a mají cit a představivost. Vzbudit v nich snění a chtění, radost a tvůrčí síly. To vše jim berou hry, televize a přehnaně dokonalé hračky. Vše dostávají v hotové formě. K čemu potom vlastní fantazie? Vlastní nápady? Ale to činí děti dětmi a lidskými vnímavými bytostmi. Potřebujeme se sejít v lese. V jejich lese!
Jana se Zdeňkou podnikají další kroky. Zatím jsou na samém začátku cesty za lesem dětského domova. Za lesem, kdy každý strom má své jméno opravdového kluka a holky. A ti zase mají někoho, o koho se naučí pečovat a radovat se z růstu.
Dokáží to dotáhnout? Věříme jim!
I vy jim s tím můžete pomoci! Pravidelnou podporou Chance 4 Children pomůžete udržet v chodu naše aktivity, které jsou pro děti z dětských domovů nesmírně důležité.
Děkujeme vám!
Autor: Zuzana Šrámková
