Proč jsem začala jako dobrovolník učit angličtinu děti v dětských domovech?

20.07.2020

 

Vzhledem k tomu, že program Dr. Klaun organizace Chance 4 Children je první a originální iniciativou klaunů v nemocnici v České republice, která se sahá až od roku 1999, je „terapie smíchem“ našich klaunů na dětských odděleních nemocnic jedním z nejznámějších aspektů práce C4C.

Úplně první aktivity, kterým se však C4C věnovala, probíhaly s dětmi v dětských domovech a začaly už v roce 1996. Nyní je zastřešuje program Odrazový můstek k životu a díky neutuchajícímu idealistickému nadšení našich učitelů a mentorů pokračuje C4C v těchto aktivitách dodnes. V současné době pomáháme více než 100 dětem ve 14 dětských domovech s jejich přechodem a integrací do společnosti tím, že je prostřednictvím našich učitelů a mentorů učíme odborným dovednostem, které jim pomohou na trhu práce.

Nedávno jsme dostali dojemný e-mail od jedné z těch, kdo museli přestat učit „své“ děti, v němž nám popsala, jak to u ní všechno začalo. Zde je příběh Ivy – užijte si ho:

Proč jsem začala jako dobrovolník učit angličtinu děti v dětských domovech?

Za všemi našimi činy se skrývá příběh. Někdy si ani nepamatujeme, kde to všechno začalo, ale od počátku tam byl.  Během života jsem si musela několikrát vybrat mezi prací s dospělými, mladistvými nebo menšími dětmi a vždy jsem věděla, že se staršími lidmi je práce jednodušší. Tvrdila jsem, že nemám dost trpělivosti a vstřícnosti, abych menší děti snesla.

Když jsem žila v Bulharsku, navštěvovala jsem dětské domovy, chodila do kina s dětmi z uprchlických táborů a učila jsem je také umění a tvorbě portrétů. To všechno byly dobré vzpomínky pro zasněnou školačku.

Když jsem začala pracovat, nemyslela jsem si, že budu mít čas na to, abych zvládla všechno své sportování, práci, rodinu, akrobatiku, atd. Ale něco mě nutilo zapojit se do charitativních aktivit i v této nové zemi, v níž jsem žila, v České republice. Okamžitě jsem našla anglicky mluvící nevládní organizaci, která organizovala mnoho aktivit pro děti v nouzi. Upřímně jsem nevěděla, jestli mě vezmou, ale pokusila jsem se o to a zjistila jsem, že na rozdíl od jiných velkých a slavných organizací dělají v C4C praktické věci, aby se děti cítily lépe. Nabídli mi, abych začala dělat něco smysluplného, co bude mít opravdu nějaký dopad na děti.

Uvažovala jsem – učit angličtinu? Nikdy jsem to nedělala. Navíc to byla velká odpovědnost. Musela jsem za dětmi chodit každý týden, načas a po celý školní rok. Navíc v C4C spolupracovali jen s institucemi mimo Prahu, a já neměla auto, takže to bylo ještě náročnější.

Byla jsem na vážkách to vzdát. Vážení kladů a záporů nepomohlo. Ale nakonec… Chtěla jsem to, rozhodla jsem se riskovat. Se svým nadřízeným jsem se dohodla, že budu jednou týdně odcházet o hodinu dřív za dětmi, které na mě čekaly.

Nebyli to však děti, jaké jsem si představovala já… Kouřily, křičely, urážely se navzájem, předstíraly, že ničemu nerozumí a používaly záměrně český jazyk. Snažily se dělat všechno jiného než učení a pokoušely se mě přimět, abych je přestala učit anglicky. Pokaždé to bylo jiné. Během lekcí chtěly jíst, hrát si s míčem, tančit, malovat nebo křičet. Nakonec jsme to také všechno dělali, ale v angličtině. Protože byli nezvladatelní. Měla jsem dvě skupiny a z obou si pamatuju jedinečné děti plné života. Jednoho dne jsem je přiměla, aby si daly malou okurku místo toho, aby sáhli po obvyklé čokoládě. Bylo to mé malé vítězství. Po nějaké době začaly říkat „bye-bye“ a „how are you?“

Jedna hodina s nimi strávená mi vždy stačila k tomu, abych se na ně příští týden těšila. Chtěla jsem jim dokázat, že se nikdo nemusí vzdát nebo propadat zoufalství, a to bez ohledu na nelehké podmínky, do nichž se narodíme. Nemuseli se přesně učit jazyk. Chtěla jsem jim jen ukázat, že mohou studovat, mohou si najít práci a mohou bojovat bez ohledu na to, co přijde. K tomu účeu jsem připravovala mnoho různých lekcí, ukázala jsem jim situace v práci, pohovory se společnostmi, sportovní aktivity, vaření a jiné koníčky. Chtěla jsem, aby se zamilovali do rozmanitosti života mimo dětský domov nebo dočasnou pěči, kde byli uvězněni. Že jejich šedá realita v neúplných rodinách nebo s násilníky, s dary sladkostí a oblečení, není to jediné, co existuje.

Každý týden, unavená po práci, jsem se přiměla k úsměvu a šla jsem jim ukázat, že život je zodpovědnost a láska. Mezitím jsem se to učila i já sama. Dříve jsem pochyboval o mnoha věcech a pokládala si mnoho otázek o životě. Pokračovala jsem v dobrovolnické činnosti, protože mi to přinášelo odpovědi. Nesložila jsem se před těmi malými zápasníky těžké váhy – dětmi všech věkových skupin, menšin a se strašnými životními zážitky. Viděla jsem, že i když se nechtějí naučit jednoduché slovo, chtějí objetí, úsměv nebo nějaké gesto lásky. Na konci semestru, když dostali certifikát, na mě dívali s jiskrou v očích. Všichni dostali za jedna. Protože každý z nás může být učitelem a studentem, můžeme se naučit být zodpovědní a postarat se, aby na každém našem rozhodnutí záleželo.

Děkuji Chance 4 Children a Petře za to, že jsem do života dostala takovýto dárek!

 

Autor: Iva Yanková