Před 30 lety se Dětský domov Ledce stal prvním příjemcem pomoci od organizace Chance 4 Children. Následující text je rozhovorem a dojemným svědectvím o službě současné vedoucí vychovatelky v Ledcích, Romany Imramovské.
Romčo, v dětském domově pracuješ už přes 20 let. Co tě k této profesi původně přivedlo?
Už od dětství jsem měla ráda malé děti a bavilo mě doučování. Vždycky jsem věděla, že chci jít buď do klasického školství, nebo právě do dětského domova. Můj sen se splnil v roce 2002, kdy jsem nastoupila jako učitelka do školy, která byla tehdy součástí domova. Postupně jsem se ale začala seznamovat s prací vychovatele, až jsem u ní zůstala. Posledních deset let už vedu tým vychovatelů jako jejich vedoucí.
Jak vypadá tvůj běžný den? Je v něm vůbec prostor pro rutinu?
Vůbec. Každý den je úplně jiný. Ráno si sice v kanceláři naplánuji, co všechno musím udělat, ale pak zazvoní telefon a plány jdou stranou. Je potřeba zajet do školy pro nemocné dítě, doprovodit někoho k lékaři nebo vyřídit jednání s institucemi. Je to kolotoč – jednou je den veselý, jindy smutný až deprimující. Najít v tom všem shonu „skulinku pro smích“ bývá těžké, ale když vás pak přijde dítě jen tak obejmout a pochlubí se jedničkou ve škole, je to ten nejlepší lék.
Mnoho lidí má o dětských domovech stále zkreslené představy. Jak vypadá realita v Ledcích dnes?
Lidé si často myslí, že tu žijeme jako na vojenském cvičení – obří ložnice pro dvacet dětí, uniformní oblečení…. Opak je pravdou. Procházíme velkou transformací. Máme pět rodinných skupin, kde žije 6 až 8 dětí různého věku. Skupiny fungují jako běžné domácnosti – mají své obýváky, kuchyňky a učí se tam všechno, co budou v životě potřebovat: nakupovat, vařit, prát nebo si po sobě uklidit.
Co je na tvé práci v současném systému nejtěžší?
Největší výzvou jsou paradoxně rodiče našich dětí a někdy i státní aparát, který nám místo pomoci hází pod nohy spíše balvany. Problémem je i financování provozu a platové ohodnocení vychovatelů, aby byla jejich náročná práce skutečně doceněna.
Již třetím rokem jsi součástí programu Pomocník od C4C. S čím jsi do něj vstupovala?
Chtěla jsem se dozvědět, jak dětem ještě lépe pomoci s jejich „bolístkami“, které si nesou z původních rodin. Dříve nebylo moc školení ušitých přímo na míru vychovatelům, což Pomocník změnil. Velkou výhodou je e-learning – můžu studovat svým tempem, klidně večer z mobilu, a pak se spojit s kolegy z jiných domovů online a sdílet zkušenosti. U nás v domově je teď tento program povinný pro všechny nově příchozí vychovatele, aby se rychleji zorientovali.
Máš nějaký konkrétní příklad, kde program reálně pomohl?
Určitě. Skvělé jsou praktické pomůcky, jako je „nápadník“ nebo plánovací kalendáře. U jednoho z našich dětí se díky tomu podařilo nastavit denní režim, kde si samo značilo, co už splnilo a co ještě musí udělat. Pomocník také zlepšil atmosféru v týmu dospělých – víc si uvědomujeme, že každé dítě je osobnost se svými šrámy na duši.
Když se podíváš do budoucna, co bys „svým“ dětem přála, až brány domova opustí?
Je to těžké přání, ale hlavně chci, aby se dokázaly bez velkých problémů zapojit do společnosti. Aby věděly, že se k nám mohou kdykoliv přijít poradit, když si nebudou vědět rady, a aby na nás vzpomínaly s radostí.
Bio: Romana Imramovská
Romana Imramovská pracuje v Dětském domově Ledce již 24 let, svou kariéru zde zahájila 6 let poté, co s domovem začala organizace C4C poprvé spolupracovat. Její cesta začala v roce 2002 na pozici učitelky ve škole, která byla tehdy součástí domova. Postupně se začala seznamovat s prací řadového vychovatele a v této profesi se našla. Posledních 10 let působí jako vedoucí vychovatelka. Práce s dětmi byla jejím snem už od dětství. Dnes je klíčovou postavou domova, která provází nejen děti, ale i svůj tým.
