Martina Pupcsiková začala na dětskou psychiatrii jezdit už před třemi lety během přípravy knížky Pohádky k dočmárání. Četla dětem pohádky a spolu s nimi ilustrovala texty, které „teprve vyjdou“. Sama přiznává: „Vstupu na toto oddělení jsem se nejprve bála. Dětská psychiatrie mne předem děsila. Co tam uvidím? Vstupujete s knedlíkem v krku. Taková návštěva se dá v hlavě přeprogramovat – nejdu tam za nemocnými dětmi, ale za dětmi, kterým mohu zpříjemnit dvě hodiny života.“
Dvě oddělení v nemocnicích byla pro Martinu bobříkem odvahy: dětská onkologie a dětská psychiatrie. Tady jsou děti měsíc a déle. Dlouho samy a víc nejisté. Čtení a výtvarka, které dovolují dětem relaxovat, proto patří právě na tato oddělení o to víc.
Při své práci v nemocnicích a školách Martina zjistila, že její pohádky a výtvarničení vytvářejí prostor pro spontánní potřebu se vyjádřit. Všechny děti se jí vždy rozpovídaly! I ty zamlklé, i ty rozjívené. Začaly se svěřovat, tulit, smát se, plakat… Někdy prozradí i to, co dosud tajily zdravotnickému personálu.
Martina s lehkým úsměvem vypráví, jak narazila už na tři děti, které dokonce přestaly mluvit úplně. Jako by byly němé.
„Musela jsem s psychologem konzultovat, jak mám s těmito dětmi pracovat – tápala jsem. Podněcovat je k odpovědi, nebo je naopak nechat mlčet? Nyní dělám jakoby nic – ony mlčí a já jim čtu, ptám se jich, ale nečekám odpověď, malujeme, říkám jim, co po nich chci, chválím za spolupráci. A pak mne zamrazilo, když se dostavilo – slovo. Holčička v Kolíně odcházela a po týdnech ticha řekla. „Děkuju.“ A pak zase nic, šla si lehnout.
Když Martina před lety poprvé vstoupila na oddělení dětské psychiatrie, prodělala určité šoky. Vzpomíná: „ Udivilo mne, kolik dětí tam je. Že je to spolu s onkologií nejvíc plné oddělení. Potkám tam pokaždé 25 až 30 dětí. To jinde není. Šokovalo mne, že jsem na psychiatrii našla i 4leté dítě. Co tam, pro boha dělá? To, čím se děti trápí, jsou spíš dospělácké problémy. Třeba že si 14-ti letá holka zkusí vzít život, protože její první kluk měl milenku. Zarazila mne promíchanost dětí, že introvertní děti jsou ubytovány společně s ADHD a pak se během pobytu stane to klidné dítě agresorem, protože už nesnese hluk a věčný pohyb a hodňoučká holčička skočí po krku agresivního dítěte. A nebo mne naopak baví, že je hravé prostředí, škola, letní tábory a v létě bazén na terase. Jo, mříže tam tedy jsou. ….“
Práce na psychiatrii začala najednou dávat velký smysl. A Martina se tam začala těšit. Barevné hraní Dr.Klauna je totiž velmi speciální práce. Je to projekt, který do nemocnic nejezdí dělat šaškárny, jak si představujeme klauny běžně, ale vnáší klid, důvěru a laskavost. Metodickou pomůckou k tomu je čtení a výtvarka – speciálně připravená na práci v nemocnici, vč. práce po operaci na lůžku. Lektor musí být empatický a flexibilně reagovat vybavením výtvarného boxu a zadáváním práce podle věku, diagnózy, povahy i nálady dítěte.
Ale neodbíhejme: jak vnímá Martina děti na psychiatrii, kde jsou měsíc a déle bez rodičů? „Často se jim moc stýská. Chtějí domů, chtějí maminku, nebo třeba svého pejska. Pláče se tu víc než jinde. A tulí se tu víc než jinde. Jsou tu fajn lidé, kteří je mají rádi – myslím tím především herní terapeuty, kteří jsou tam pro děti jako andělé. Já jim vlídnost a tulení kompenzuji jen krátkodobě, ale po pár hodinách zase odejdu. Málokteré potkám znovu, ale i to se stává a pak se na sebe těšíme. Musela jsem vstřebat a přijmout i drsnější nálady některých (ne všech) lidí zdravotnického personálu na tomto oddělení. Mají tu tvrdou práci a tak snadno čelí syndromu vyhoření. Člověk to chápe, ale nedívá se na to dobře. Asi i oni potřebují někdy upustit ventil a tak se mi už stalo, že se zdravotní sestra přidala, sama si kreslila, nebo při čtení pohádky usnula. To děti hodně bavilo. Vtípky, humor, komické situace jsou pro tyto děti potřeba – aby se netruchlilo, ale smálo se tu. I děti na psychiatrii mají naštěstí na blbinky radary.“
To neznamená, že po návštěvě Barevného hraní máme na psychiatrii vyléčené děti – to by bylo dost jednoduché: empatické výtvarníky bychom naklonovali a bylo by po problému. Teď se to snažíme ne zesměšnit, ale zlehčit. Jak říká Martina: „Vím, že za dvě hodiny odejdu a bude to zase jejich svět. Ale někdy zaseji semínko a ono může klíčit. Nemusí, ale může.“
Martininu práci krásně vystihuje děkovný vzkaz maminky jedné holčičky z psychiatrie, která si ji sama dohledala a napsala jí: „Moc děkuji za to, co děláte. V týdnu jste byla za dcerou a ona mi ještě o víkendu vyprávěla o vašem setkání. Konečně se cítila někým vnímaná.“ A nám došlo, jak důležité je právě to slovo „VNÍMANÝ“ – dbát na názory dětí, nepřehlížet je, věnovat se jim úplně obyčejně stráveným časem a naslouchat jim. Diskutovat s nimi, vyslechnout je, brát jejich názor vážně, zamyslet se nad ním. Pak ty dvě hodiny jsou tak důležité, že o tom ještě několik dní vypráví. A přemýšlí. A semínko může klíčit…
„Martino, jezdíš na psychiatrii už pár let. Co se změnilo po vlnách lockdownů?“ ptá se Manfred Franke, zakladatel organizace Chance 4 Children.
„To, že je nyní psychiatrie úplně všude. Děti se sebepoškozováním a pokusy o sebevraždu nacházím každý den na všech odděleních. Jako by laryngitidy a jiné nemoci skoro vymizely. Minimálně 2-3 děti s vážnými psychickými poruchami nacházím na každém běžném dětském oddělení – v Kladně, v Praze, v Kolíně, v Říčanech, kam jezdím. Co se jim za poslední dva roky stalo? Izolace. Některé se se ztrátou sociálních kontaktů začaly bát jiných dětí (a na svou obranu nosí do školy i nůž), a nebo „ponorka“ tím, že zůstaly doma zavřené s rodinným příslušníkem, se kterým nevycházejí dobře. Dřív se mu mohly díky jeho práci a jejich škole vyhnout, ale během covidu zůstali spolu zavření doma. Vzrostlo psychické i fyzické domácí násilí, nebo frustrace. Nefunkční rodinné vztahy se vyhrotily. Bohužel nyní často pracuji s velmi inteligentními a talentovanými dětmi, které by jinak byly zcela bezproblémové. Možná proto, že přemýšlí o spravedlnosti, principu, ideálech. Nedávají systém, který jim nepomůže, v rodinách, které jim nefungují. Anorexie je „nejmenší“ problém (a nejen u holek) a řezání kůže je zcela běžné. A přitom máte před sebou děti, které o životě uvažují nádherným způsobem. Dokonce se i včas někomu svěřily – a ten je buď zradil (nepomohl) a nebo pomoct zkusil, ale narazil na systém, který ho nepustil dostatečně rychle dál. Na systém, který často chrání víc práva rodičů než dětí a ony se cítí v pasti. Těmto dětem věřím, že to svou inteligencí a pevnou vůlí vybojují i v sobě. Držím jim palce a zatím si malujeme.“
P.S: Děkujeme Vám za podporu. Na dětské psychiatrii často a rádi pracujeme s knížkou Pohádky k dočmárání, kterou dětem rozdáváme ve velkých počtech. Velmi pomůžete i Vy, pokud vykoupíte alespoň jednu a pošlete ji do nemocnice. Martina ji ráda předá.
Autor: Zuzana Šrámková
