Zavření škol se u mě a „mých“ studentů setkalo s různými reakcemi. Děti byly samozřejmě nadšené, protože to zprvu vnímaly jako nečekané prázdniny navíc. Měly pocit, že dopoledne mohou vyspávat, jak dlouho chtějí, a odpoledne si mohou hrát na hřišti, na počítači…
Vzhledem k horšímu vybavení jednotlivých skupin internetem nebyla online výuka možná. Pokud tedy některé z dětí dostalo školní úkol, ozvalo se mi na telefon, a já mu pomohla s řešením. Podle náročnosti a délky úkolů jsem se všemi trávila celkem 2-3 hodiny denně. Doma jsem pro ně připravovala podklady v podobě nákresů, jednoduchých návodů a tabulek, které jsem jim pak posílala přes WhatsApp.
Velká změna nastala v dubnu, kdy bylo jasné, že se školy jen tak neotevřou. Učitelé začali žáky „zásobit“ učivem daleko intenzivněji a pravidelně jim zasílali zpětnou vazbu, někde dokonce v podobě klasifikace. To byl pro mě signál, že už nemůžu nechat pouze na dětech, kdy se mnou bude které z nich chtít mluvit. Jednomu se nechtělo vstávat, druhé chtělo jít na hřiště.
Proto jsem si ve spolupráci s vychovateli určila čas, kdy má být to které dítě připraveno na telefonu. Šlo o to, aby mělo alespoň v rámci možností zajištěný klid a mohlo se soustředit. Není jednoduché vysvětlovat dítěti s nízkými základními znalostmi matematiky a poruchou pozornosti látku při osobním kontaktu, a ještě těžší je to v případě, že vás dítě nevidí, a jen vás poslouchá, zatímco ve vedlejší místnosti si někdo hlasitě povídá nebo hraje televize.
Nejtěžší práce byla se šesťákem s poruchou pozornosti a deváťačkou, která je naprosto zahlcena tzv. absolventskými pracemi z různých předmětů a matematika ani ostatní přírodní vědy jí vůbec nic neříkají. Šesťákovi jsem posílala dopředu předepsané příklady, následující den jsme si je krok za krokem vysvětlovali a počítali. Díky jeho špatným znalostem z nižších ročníků a poruše jsme si telefonovali dvakrát denně, vždy hodinu dopoledne a hodinu k večeru. Šlo nám to sice pomalu, ale malými kroky jsme se probírali zadaným učivem.
S deváťačkou, která nevidí rozdíl mezi krychlí a hranolem, jsem to měla ještě složitější. Zadáním jedné z mnoha absolventských prací bylo sestavit minimálně ze čtyř různých těles smysluplnou složeninu, která bude na úrovni žáka devátého ročníku. To znamenalo útvar vymyslet, tělesa narýsovat, vystříhat, slepit a spočítat objem a povrch složeného výtvoru. Věřte mi, že to nebylo nic jednoduchého 🙂
No a jak to vypadá nyní? V současné době již denně navštěvuji „své“ děti a snažím se, aby fungovaly. Mojí prioritou je připravit jednu dívku na závěrečné zkoušky v oboru kuchař-číšník. Tak snad se nám to společně povede!
Autor: Marcela Horčíková, učitelka C4C v DD Klánovice
