Inspirativní příběh lektorky a mentorky Vlaďky Fajtlové!
Už téměř 30 let podporuje Chance 4 Children děti z dětských domovů po celé České republice. Jedním z nejvýraznějších příběhů, který ukazuje sílu dlouhodobé pomoci, je příběh Vlaďky Fajtlové – učitelky, mentorky a ženy, která už téměř dvě desetiletí provází děti z Dětského domova v Písku na jejich cestě k dospělosti.
Dnes se výsledky její práce krásně uzavírají v inspirativním kruhu: do projektu se zapojila i její dcera Julie. Po studijním pobytu v USA převzala maminčinu hravou metodiku výuky angličtiny a děti si ji okamžitě zamilovaly.
A jak to vidí sama Vlaďka?
Následující příběh je sice delší, ale všem, kteří se zajímají o skutečnou podstatu práce Chance 4 Children v dětských domovech, nabízí jedinečný pohled zevnitř. Je to upřímné, osobní svědectví člověka, který je dětem i naší práci každodenně nablízku a otevřeně sdílí své zkušenosti, srdce i duši. Je to příběh o tom, jak lze měnit životy k lepšímu. Pokračujte ve čtení…
Dvě desetiletí s dětmi v DD Písek: Jak hravá výuka, trpělivost a lidská blízkost mění životy!
— Vlaďka Fajtlová, lektorka a mentorka Chance 4 Children
Začátky, které nebyly snadné
Když jsem se před dvaceti lety přestěhovala do jižních Čech, netušila jsem, že mě tato změna přivede k jednomu z nejdůležitějších životních poslání. Po letech strávených v USA a dalších zemích, jsem poprvé vstoupila do Dětského domova v Písku nejprve pod záštitou jiné organizace a později v rámci programu Odrazový můstek k životu organizace Chance 4 Children.
Výuka dětí v ústavní péči – živých, energických, někdy i odmítavých – byla pro mě velkou výzvou. Tím větší, že mi tehdejší vedoucí vychovatel v DD řekl, že jsem už třetí lektor, který to zkouší.
Začátky opravdu nebyly jednoduché.
Ale vytrvala jsem a postupně jsme si našli cestu k sobě. A dnes, po téměř dvaceti letech, jsou mnozí z tehdejších dětí dospělými, s nimiž jsem stále v kontaktu.
Hravost a bezpečí jako základ výuky
Z práce s dětmi v Kalifornii jsem věděla, že učení funguje tam, kde se především dítě dobře cítí. Proto jsem angličtinu postavila na hravosti, krátkých dynamických aktivitách, pohybu a humoru.
Naučila jsem se improvizovat podle toho, jak se děti zrovna cítí:
- když jsou plné energie, učíme se pohybem,
- když jsou unavené, tvoříme,
- když je venku hezky, přesouváme výuku ven,
- když je potřeba pohladit duši, pustíme si něco veselého.
Občas se k nám přidává i náš jorkšír Benjamin, který dokáže spolehlivě rozesmát i ty nejvážnější tváře.
„Minutka slávy“ a budování sebevědomí
Děti v ústavní péči nechtějí jen získávat nové znalosti. Touží být viděny, slyšeny a oceněny. Proto má každý na konci lekce svou krátkou „minutku slávy“.
Někdo zahraje na piano, jiný předvede kotrmelec nebo trik. Všichni tleskáme.
Tahle drobnost má obrovskou sílu – děti získají prostor, kde mohou být autentické a kde se učí, že jejich talent má hodnotu.
Od výuky k mentoringu a podpoře na cestě k dalšímu vzdělání i práci
Postupem času jsem zjistila, že děti potřebují víc než jen angličtinu. Přirozeně jsme přidali:
- pomoc s úkoly a přípravou na maturitu,
- výběr škol, brigád a prvních zaměstnání,
- orientaci ve financích, rozpočtech či pojištěních,
- podporu v osobních i studijních rozhodnutích.
Abych mohla být dětem lepší oporou, doplnila jsem si vzdělání v sociální práci, pedagogice i řízení lidských zdrojů. Dnes pro ně propojuji všechny tyto oblasti ještě s finanční gramotností – a jsem ráda, že v rámci Chance 4 Children mohu dětem poskytovat podporu, která jde daleko za hranice klasické výuky.
Rodina jako opora a krásné pokračování příběhu
Velkou podporu mi vždy byla moje rodina – zejména „babička Písková“, díky níž jsem mohla pokračovat ve výuce i po narození syna.
A dnes mě těší něco opravdu výjimečného: moje dcera Julie se po letním studijním pobytu v USA rozhodla zapojit do programu Chance 4 Children a převzala moji hravou metodiku výuky. S radostí sleduji, jak dětem předává energii, radost a chuť učit se – stejně jako jsem to kdysi dělala já.
Je to pro mě důkaz, že když dětem dáváme čas, lásku a pozornost, zanecháváme stopu, která přetrvá generace.
Co mi těch dvacet let s dětmi dalo
- Pochopení, že laskavost a stabilita dokážou měnit životy.
- Ujištění, že každé dítě potřebuje být viděno a oceněno.
- Zkušenost, že malé kroky mají často největší dopad.
- Víru, že když někdo věří dítěti, dítě začne věřit samo sobě.
- A pokoru i radost z toho, že mohu být součástí jejich příběhů.
Závěrem
Děti nepotřebují dokonalost.
Potřebují někoho, kdo se vrací.
Kdo věří v jejich potenciál.
Kdo je vidí a slyší.
Díky práci, podpoře a spolupráci kolegů a partnerů C4C mohou děti dostat něco, co je v životě nejcennější: stabilního člověka, který je provází, věří jim a otvírá jim dveře tam, kde by je samy nenašly.
Programy, které společně vytváříme, nejsou jen o vzdělávání. Jsou o naději, bezpečí a odvaze.
A já jsem vděčná, že mohu být jejich součástí.
