Od loňského června máme v týmu učitelů pozoruhodnou ženu. Jmenuje se Olga Pírková a skrývá v sobě nejeden dar – píše básně, v minulosti se věnovala dětem, dospívajícím i dospělým a v současnosti rozveseluje dny seniorům v Sedlčanech. A to vše v situaci, která pro ni není ani trochu lehká. Ve čtyřiceti dvou letech jí totiž byla diagnostikována vzácná forma Usherova syndromu – Olga postupně ztrácí zrak i sluch, ale na činorodosti jí to neubírá. Spíše naopak.
„Když mi lékaři sdělili diagnózu poprvé, nevěřila jsem jim,“ vypráví Olga. „Trvalo mnoho let, než jsem se s ní smířila, ale ani pak jsem si nehodlala jen tak sednout a čekat, co se se mnou stane.“
Olga je bojovnice, a tak se k nemoci postavila tak, že se připravila na nevyhnutelný postup ztráty zraku i sluchu tak, aby byla vždy krok napřed. Osvojila si Braillovo písmo i Lormovu abecedu, i když se bez nich zatím obejde. Nevzdala žádnou z činností, které tolik miluje – nepřestala učit, kreslit ani psát a dokonce sportuje – věnuje se běhu na krátké vzdálenosti a zúčastnila se dokonce olympiády pro hendikepované, kde vyhrála zlatou medaili v hodu oštěpem a bronzové medaile v běhu na 50 metrů a skoku do dálky. V posledním roce se začala věnovat seniorům v domově v Sedlčanech a její přístup k nim je stejně láskyplný, empatický a chápavý, jako když pracovala s dětmi.
„Téma, kterým se zabývám v domově pro seniory od června 2021, je psaní poezie a kreslení forem,“ popisuje Olga. „Po čtvrt roce nelze jednoznačně říci, co je dobré či špatné, ale je tu hned několik aspektů, o kterých je zajímavé se zmínit.
Tak za prvé, já tímto uzavřela generační cyklus učitelování – začala jsem předškolními dětmi, pokračovala na první a druhý stupeň základní školy, pak na střední školu. Pak přišel důchodový věk se svými handicapy. Každá věková kategorie vyžaduje úplně jiný přístup.
Nejstarší generace je velice náročná. Musí se postupovat co nejpomaleji a pokroky jsou pomalé a nepříliš výrazné. Nedá se plánovat dopředu. Volím téma tak, aby mě bavilo zaujmout co nejvíce posluchačů.“
Olga těží i z let, kdy se věnovala právě těm nejmenším dětem, protože povaha práce se seniory je obdobná.
„Abych řekla pravdu po dvou hodinách jsem byla na rozpacích zda to vůbec dám,“ směje se. „Teď už si ale myslím, že se mi podařilo navázat kontakt a mám malou zpětnou vazbu. Dědečkové a babičky si říkají o další témata a začínají sami tvořit. Pro mě osobně je důležitá cesta s prožitky, která vede k cíli a teprve poté výsledek.“
Její setkání se seniory probíhají bez spěchu a stresu. Každý výsledek je tu úspěchem a je svým způsobem originální. Podobně, jako ji těší věnovat se lidem okolo sebe, ji naplňuje psaní poezie. Jak sama říká, její básně jsou odrazem toho, co prožívá, reakce na konkrétní prožitky nebo situace. Radost a úspěch jí přinesla báseň Labyrint (viz fotografie), za kterou na sedmém ročníku soutěže o Cenu Hieronyma Lorma získala nejvíc elektronických hlasů veřejnosti a byla tak spolu s dalšími vítěznými pracemi převedena i do Braillova písma.
„Věřím, že se mi stále daří předávat radost – a to je to, o co tu nakonec jde,“ říká Olga o svém přístupu k životu a dodává: „Neříkej přede mnou slova nejde to, neumím a neznám, pokud jsi to nezkusil – to je věta, kterou jsem používala v době, kdy jsem učila ve škole.“
Jsou to slova, která rozhodně stojí za zamyšlení.
Autor: Zuzana Šrámková
Lekce našich učitelů a činnost mentorů jsou dětským domovům poskytovány zdarma. Jsme podporováni pouze Vámi! Zvažte prosím členství v „Klubu přátel Odrazového můstku k životu a C4C“ kliknutím sem.
Potřebujeme vaši podporu, abychom mohli dál měnit životy znevýhodněných dětí k lepšímu, a nesmírně si jí vážíme!