HOLKA Z DIAGNOSŤÁKU

06.05.2022

 

Jezdím za dětmi do nemocnic a dětských domovů s výtvarkou a čtením knížky Pohádky k dočmárání. Relaxují, rozpovídávají se, otvírají své příběhy, nebo jen krátí čas či strach dlouhého čekání v nemocnici, léčebnách nebo dětských domovech. Potkávám tam hodně dětských příběhů, spoustu povah od bázlivých po agresivní děti, postižené, děti zrazené, ztracené, unavené, mlčící. Nejsem psycholog – neřeším a neléčím – jen pomocí výtvarky dávám prostor, aby něco mohlo vybublat a nebo si ulevit. Tuto práci dělám pro Dr. Klaun od roku 2018. A stále potkávám nové příběhy a žasnu.

Do různých nemocnic mi osud koncentrovaně nastražil děti se sklonem k agresivitě. Někoho, kdo hází židle po spolužákovi, nebo partičku deseti kluků na dětské psychiatrii, kteří se vzájemně napadali (agresivní se snažili škodit mentálně postiženým) a já jsem jim “trapně” přišla číst pohádky – a budete se divit, nakonec jsme četli i výtvarničili a po hodině jsem jim brala křídy, lepící pásky a barvičky skoro násilím, že už musíme končit. Nechtěli přestat tvořit.

Ten náročný týden se ale završil v jiné nemocnici na klasickém dětském oddělení. Tam také končí děti při pokusu o sebevraždu před tím, než jsou odeslány dál – a pobývají tam cca 14 dní, než se pro ně najde místo na přeplněných psychiatriích. Poznala jsem ji. Tedy lépe řečeno: ona poznala mneVanda. Na to, že do dané nemocnice jezdím tak jednou až dvakrát za měsíc, jsme spolu již v zimě pracovaly. Byla nadšená, že bude výtvarka. Personál nemocnice mi řekl, že jakmile se dozvěděla o mém dnešním příjezdu, právě ona sama verbovala starší holky na výtvarku: “To je taková hodná paní, pojďte, to se vám bude moc líbit.” A tak jsem díky Vandě měla plný stůl tvořících puberťáků.

Vanda se pokusila již po čtvrté o sebevraždu. Do nemocnice se těší a snaží se to tam co nejdéle prodlužovat. Schválně kreslí oběšence, žiletky a pořezané ruce, aby to hlavně ukázali doktoři psycholožce a ta ji poslala na psychiatrii na další měsíc. Vanda je jinak v diagnosťáku a tohle je její jízdenka ven. Od personálu v nemocnici vím, že je Vanda prý agresivní. Máma se jí kdysi zřekla a ona mámu milovala. Ubližovala sourozencům, aby ji měla víc pro sebe. Nevím a nebudu soudit, proč tomu tak bylo, co je příčina a co důsledek, ale tato holka prostě napadá lidi. Nyní prý i vychovatele nebo ředitelku diagnostického ústavu. Klidně nůžkami. Prý – nebyla jsem u toho, tohle je její pověst. Ona si tuto pověst zdánlivě “hýčká” – snaží se být nesnesitelná, tím se zviditelňuje. V nemocnici řve na sestřičky, že jsou krávy a že je nemá ráda. Nahlas a do očí. Tuším, že až si udělá kolečko z nemocnice na psychiatrii a do ústavu, pokusí se o sebevraždu znovu. Má cukrovku, jde to snadno – prostě víc inzulínu.

Holky, které jsou s ní v nemocnici, se jí trochu bojí. Pořád křičí a nezavře pusu, prosazuje se za každou cenu. Ale tvoří dál – všechno, co se výtvarného nabídne, si vyzkouší.  I když říká, že je vše hnusné, pokračuje. Trochu ji provokuju. Chce mne sekýrovat: „ořež mi tužku, podej ubrousek, ….” –  říkám jí, jak to zvládne sama. Učitelka z nemocnice mne varuje, že nesmím Vandu rozčílit, že pak lidi napadá – třeba kvůli nepodané tužce. Hraju s ní ale dál výchovnou roli – musí vrátit plyšáka, který byl pro všechny děti a ona si ho vzala pro sebe. A pak tato holka, na kterou všichni koukají jak na démona, vidí v mém kufříku knížku Pohádky k dočmárání a povídá: “Jé, tuhle jste mi minule dala.” Zkouším, zda ji vůbec otevřela: “A pracuješ s ní? Co se ti líbí?” A Verča zařve: “Jo, čtu si ji, je bezvadná, když mám deprese.”

Pro mne byly zážitky z tohoto týdne mohutnou satisfakcí, že výtvarka v nemocnicích má smysl. A že Pohádky k dočmárání jsou opravdu pro každého – malého, velkého, lotra mexického, lidi citlivé, agresivní i děti v depresích. Pro každého, kdo umí číst. Knížka má i čmárací plochy, kde se mohou děti realizovat – nebo vyzuřit.

Autor: Martina Pupcsiková

(jméno hlavní postavy článku je změněno)