Manfred Franke založil C4C již v roce 1996. Co ho k tomu vedlo? Jaké má pocity dnes? Co ho baví? Jaký měl život a práce během svých 73 let?
Autor: Martina Vaculíková a Manfred Franke
Jsem si jistá, že jste tuto otázku již někdy dostal, ale jaké byly okolnosti, které vás vedly k založení Chance 4 Children v roce 1996?
No, ani si nejsem jistý, že jsem se vědomě rozhodl „založit“ C4C už v roce 1996. Věci se prostě staly a jedna věc vedla k druhé. Podnikal jsem v hudební produkci a v roce 1995 jsem se i s rodinou přestěhoval do České republiky. S manželkou a pěti dětmi není stěhování jednoduché.
Asi po roce začaly mé děti projevovat touhu smysluplně pomáhat. Cítily se poněkud izolované a znuděné. Pro začátek jsme se rozhodli navštívit nedaleký dětský domov, abychom viděli, co by se dalo dělat. Přinesli jsme malé vánoční dárky, děti se naučily hrát pár vánočních písniček a zazpívaly. Všichni jsme odcházeli s hřejivým pocitem, že jsme malou měrou přispěli ke štěstí ostatních.
Po několika reprízách nám vedení dětského domova ukázalo seznam potřeb, které jejich omezený rozpočet nepokryl. Náhodou jsem měl kontakty na některé německé diskontní prodejce a brzy poté jsem jel do nedalekých Drážďan do distribučního centra jednoho z předních německých diskontů.
Přivezl jsem ze skladu z Německa domů malý přívěs plný špatně označeného nebo odmítnutého zboží, které odpovídalo popisu toho, co domov potřeboval: domácí potřeby, dětské oblečení a boty. První malé naložené přívěsy se změnily na nákladní vozy. Jeden dětský domov se změnil na dva, tři, vice …
To byl začátel programu C4C Robin Hood! Roky 1999 a 2001 pak znamenaly zahájení našeho programu Dr. Klaun a vzdělávací iniciativy Odrazový můstek do života, kdy jsme se snažili dále pokrývat potřeby dětí ohrožených a sociálně vyloučených.
Zbývá říci, že dnešní C4C je velmi odlišné od doby, kdy jsme začínali. V roce 2010 jsme založili Nadační fond C4C jako fundraisingovou odnož, který se pod vedením mé drahé manželky Markéty stal pilířem celkové struktury.
Zbytek je historie!
Odkud pocházíte a jaké je vaše zázemí?
Ve skutečnosti, jak čas plyne, se to stává více neostré! Ha! Dělám si samozřejmě legraci (do jisté míry). V 19 letech jsem opustil svou rodnou zemi Německo, abych hledal výzvy a příležitosti v teplejších podnebích. Chtěl jsem pracovat jako fotograf, ale přistihl jsem se, že se živím spíš výukou jazyků. To bylo v Portugalsku a Nizozemsku. A že si občas smočím nohy na vedlejších manažerských pozicích.
V roce 1973 jsem emigroval do Spojených států. Tam jsem žil téměř deset let a zapojil se tam do průmyslu zdravé výživy (dlouhý příběh…). Založil jsem první celozrnnou pekárnu v Houstonu v Texasu. Poté, co jsem podnik výhodně prodal, jsem investoval do rostoucího fenoménu začínajícího počítačového průmyslu.
V letech 1982 až 1995 jsem jako podnikatel cestoval se svou rodinou a žili jsme na několika různých kontinentech v různých zemích. Mezi nimi Mexiko, Filipíny, Thajsko a Švýcarsko. Mých pět dětí se narodilo v pěti různých zemích. 😉
Jaký životní styl Vás oslovil?
Během svého pobytu v Nizozemsku, při hledání alternativních a zdravějších způsobů života, jsem se stal přívržencem makrobiotického hnutí, vystudoval jsem jógu a rozhodl jsem se investovat svou energii do úsilí, které by alespoň v malé míře pomohlo změnit svět. Lepší a udržitelnější místo. Naučil jsem se péct chleba a vystřídal jsem několik manažerských pozic v průmyslu zdravé výživy – což nakonec vedlo právě k založení mé pekárny v Houstonu v Texasu.
Máte nějaké koníčky?
S ohledem na své zralé stáří 73 let jsem si prošel řadou koníčků a vášní – počínaje fotografováním v šedesátých letech, v sedmdesátých letech jsem se stal pilotem a potápěčem, v osmdesátých letech jsem byl fascinován obytnými vozy (to platí až dosud) a v současnosti jsem zapáleným pilotem dronu a laickým kameramanem (hlavně našich zážitků z dovolené a cestování). No, přidejte k tomu poslední stavbu lithiových baterií, hlavně pro rekreační účely, a můj příspěvek k zelenější energii.
Věnujete se sportu?
Vzhledem k tomu, že potápění je spíš sportem lenochů, začal jsem v devadesátých letech běhat. Hlavně proto, že běh je sport, který se dá provozovat téměř kdekoli na světě. Jen mi dejte stezku nebo cestu… Později jsem přidal jízdu na kole pro rovnováhu, protože moje kolena a achilovky podlehly stárnutí. Pořád chodím 3-4 krát týdně běhat a jezdím na kole v naději, že když se udržím v kondici, můžu si koupit trochu víc času v kasinu života …
Nějaké poslední slovo, myšlenka …?
Kdykoli se cítím trochu sklíčený z ohromných požadavků, které jsou na nás kladeny, a z malé role, kterou všichni hrajeme ve velkém schématu věcí, vzpomenu si na přísloví Matky Terezy:
„Často mám pocit, že naše pomoc je jen jedna kapka v obrovském oceánu. Ale pak se utěšuji myšlenkou, že tento neuvěřitelný oceán by nebyl stejný bez té malé kapky …“
