Proč naši učitelé, klauni, mentoři a psychologové věnují svůj čas pomoci mladým lidem z dětských domovů k úspěchu v životě a na trhu práce? Co je k tomu vlastně ponouká?
Přemýšleli jste někdy o tom, kdo jsou lidé, kteří navštěvují nemocnice, jsou mentory pro mladé z dětských domovů nebo mají hodně práce v naší kanceláři? Řeknou vám to sami: tady, tady, tady nebo tady se přímo od nich dozvíte, co a proč u nás s láskou dělají.
Dnes se seznámíte s Michalem – klaunem, učitelem, mentorem a projektovým manažerem v jednom! Přes své nemalé vytížení si s námi ochotně poseděl a popovídal:
Michale, děkujeme, že sis našel čas, abys nám odpověděl na naše zvídavé otázky. Nejprve nám pověz, odkud jsi a kde jsi až dosud žil.
NarodiI jsem se v Praze, ale když mi bylo šest, přestěhovala se naše rodina do Říčan, kde jsem vyrostl a vystudoval střední školu. V 21 letech jsem strávil léto na stáži v reklamní agentuře v Londýně. O dva roky později jsem se jako vysokoškolský student opět na jeden semestr dostal do Londýna, tentokrát šlo ovšem o Londýn v provincii Ontario v Kanadě, což byla naprosto odlišná zkušenost. Zůstal jsem o tři měsíce déle, abych zemi procestoval a více poznal.
Po návratu jsem se přestěhoval do Prahy, dokončil magisterské studium a začal pracovat v malé kavárně (což jsem vždycky chtěl zkusit) a v hostelu, abych zůstal v kontaktu s mezinárodní komunitou. V roce 2018 jsem se přestěhoval do Lisabonu v Portugalsku, kde jsem pracoval jeden rok opět v hostelu. Byla to skvělá zkušenost, ale brzy jsem si uvědomil, že Lisabon není místem, kde bych se rád dlouhodobě žil, a tak jsem se po roce opět vrátil do Prahy.
Pokud jde o C4C, jakou práci tady děláš?
V současné době učím angličtinu a doučuji některé další předměty, se kterými mladí lidé z pražských dětských domovů potřebují pomoct. Nedávno jsem začal jednoho ze svých studentů také mentorovat. Také navštěvuji nemocnice v Krči a na Vinohradech jako člen týmu Dr. Klauna.
A v loňském roce jsem spolu s Petrou vytvořil projekt nazvaný Discover EU (Objevte EU), iniciativu Erasmus +: Cesta k začlenění. Jedná se o projekt pro lidi nad 18 let z dětských domovů, který si klade za cíl pomoci jim prozkoumat blízké evropské země, poznat nové lidi a nové příležitosti a hlavně se učit starat sami o sebe. První ročník byl velmi úspěšný, takže jsme opravdu rádi, že tento rok byla naše žádost výborem pro Erasmus+ opět schválena, a že můžeme pokračovat v započatém díle.
Řekni nám nějaký příběh ze své práce – musí jich být spousta.
V této práci, tak jako asi všude v oblasti sociální péče, rozhodně není nouze o silné okamžiky… Mnoho lidí mi říká, že to musí být náročné, poslouchat ty smutné a těžké příběhy nebo vidět zranění, jaká děti mají. Ale pro mě tato část práce až tak těžká není. Já tam nejsem proto, abych je litoval, jsem tam proto, abych je podporoval – ať již bavím děti v nemocnici, pomáhám jim s domácími úkoly či poslouchám, co se mnou potřebují sdílet. Ale vždy mě dojme, když vidím pokroky, kterých dosahují, a jak dokážou bojovat a pracovat na sobě navzdory okolnostem.
Například jednou, když jsem klaunoval v nemocnici, nám sestry řekly, že dívce na pokoji číslo 3 (které bylo asi šestnáct) se nedaří příliš dobře a že bychom měli být velmi opatrní, až k ní přijdeme. Měla za sebou již tři pokusy o sebevraždu a byla naprosto apatická. Když jsme vstoupili, byla skutečně velice plachá a zmatená, takže jsme se obraceli spíše na tu druhou pacientku, abychom jí dopřáli víc času, ale brzy jsme v jejích vyděšených očích zahlédli jiskřičky zájmu. Když jsme odcházeli, už se usmívala, a viděli jsme ji ještě několikrát, protože tam byla několik týdnů. Pokaždé byla ráda, že nás vidí a smáli jsme se spolu. Jednoho dne jsem otevřel dveře jejího pokoje, a ona mi hned celá šťastná říkala, že ji zítra odvezou do jiné nemocnice na rehabilitační program, a že už je jí mnohem líp. Ještě jednou jsme si povídali a hráli a smáli se, a když jsem odcházel, byl jsem šťastný, protože jsem viděl, jakého zlepšení dosáhla od toho prvního dne, a také jsem byl rád, že jsem ji tam ještě ten den zastihl.
Jiné chvíle, které mám moc rád s teenagery z dětských domovů, jsou ty, kdy si povídáme o něčem náročném v jejich životě a sdílím s nimi svůj náhled, nebo dokonce svou vlastní zkušenost nebo zkušenost někoho, koho znám. Mluvíme o tom v klidu, nesnažím se jím říct, co by měli nebo neměli dělat, ani jim něco zakazovat. Výsledky těchto rozhovorů se obvykle nedostaví hned, ale někdy, když se potkáme později, zjistím, že jim naše povídání ve skutečnosti pomohlo, nebo že jim dalo odvahu k něčemu, co dosud nedokázali udělat. Že vykročili dál. A v takových chvílích vím, že to, co dělám, má smysl, že to může přinést změnu, byť třeba jen malou.
Proč jsi u C4C?
Po návratu z Lisabonu jsem začal učit angličtinu a postupně se více ponořil do světa projektů Erasmus+. Při práci na projektech jsem poznal mnoho lidí, kteří pracovali s mladými lidmi s omezenými možnostmi nebo z problematického prostředí.
Když jsem tyto dvě zkušenosti zkombinoval, vyšlo mi z toho, že bych rád učil angličinu v dětských domovech. Zjišťoval jsem možnosti, oslovil C4C, setkal se s Petrou a probrali jsme možnosti, a na konci setkání se mne zeptala, jestli bych si nechtěl vyzkoušet i klaunování v nemocnicích. A tak jsem začal vést hodiny angličtiny v dětských domovech a zároveň absolvoval školení, abych se mohl stát nemocničním klaunem v týmu Dr. Klauna.
Takhle to tedy u mne začalo. A proč to (nejen u mne) stále pokračuje, to je jasné z odpovědi na předchozí otázku 🙂
Máš v životě nějaké cíle?
Chci toho co nejvíc poznat a zažít, a chci pomáhat i jiným, aby mohli dělat totéž. Myslím si, že tyto věci jsou pro lidi důležité, protože se tak učí žít spolu a sdílet ty možnosti, které máme. Obecně bych chtěl být spokojený s tím, jak žiju. Kromě toho mám ještě pár malých cílů, jako třeba napsat sbírku básní nebo hrát a skládat hudbu.
Lituješ něčeho?
Dřív jsem litoval hodně. Často jsem uvíznul v kruhu různých „co kdyby“ a „měl jsem“. Zajímavé je, že obvykle jsem litoval spíše toho, že jsem něco neudělal, než toho, že jsem něco udělal. Teď už dokážu brát většinu věcí tak, jak jsou, a říkat si, že pokud se nějak staly, tak to tak asi mělo být.
Děláš nějaký sport?
Od dětství hraju hlavně fotbal, ale baví mě skoro všechny míčové hry. Také rád jezdím na kole, chodím na túry a lezu na lezecké stěně. Nedávno jsem si zkusil jógu, a teď už ji cvičím denně. Rád zkouším nové sporty. Jen bruslení mi z nějakého důvodu nejde 😀
Jaké jsou tvé zájmy?
Je jich hodně. Jak jsem už řekl, rád sportuji. Také rád poznávám nové věci, místa, lidi. Velmi rád cestuji.
Jsem rád extrovertní a rád bavím lidi, ale baví mě i hlubší filozofické rozhovory a jsem i rád sám. Rád si čtu i píšu, hraju a poslouchám hudbu. Rád se procházím v přírodě, pozoruji západ i východ slunce. Baví mě fotit svými starými analogovými foťáky. A moc rád vařím.
Naše projektová manažerka Petra o tomto vzácném mladém muži říká:
„Michal je jedinečným členem týmu C4C. Účastní se VŠECH našich programů. Je učitelem, mentorem, klaunem a iniciátorem aktivit Erasmus+. Oceňujeme, jak tento všestranně nadaný kolega obohacuje životy mnoha lidí.“
Děkujeme, Michale. Jen tak dál!
