Tak jsme nazvali sérii rozhovorů s členy týmu C4C.
Přemýšleli jste někdy o tom, kdo jsou lidé, kteří navštěvují nemocnice, jsou mentory pro mladé z dětských domovů nebo mají hodně práce v naší kanceláři ? Představíme vám je! Tuto sérii rozhovorů jsme již zahájili představením zakladatele Manfreda Franke (klikněte zde) a jeho manželky Markéty (klikněte zde). A nyní se seznámíte se spoluzakladatelem C4C Rafalem Wojasem.
V našich rozhovorech se postupně dozvíte, proč naši klauni chodí do nemocnic, a proč naši učitelé, mentoři a psychologové věnují svůj čas mladým z dětských domovů. Proč to všichni děláme?
To vše a ještě mnohem více vás čeká v nadcházejících měsících – zůstaňte s námi!
Rozhovor s Rafalem Wojasem – spoluzakladatelem C4C:
- C4C jsi zakládal spolu s Manfredem. Jak jste se vlastně poznali?
V letech 1995 až 1999 jsem vedl charitativní projekt na Slovensku. V roce 1997 jsem dostal pozvání na evropské setkání nevládních organizací v Maďarsku. Na této akci jsem potkal Manfreda. Zjistili jsme, že máme stejnou vizi a touhu pomáhat druhým. Na konci našich diskuzí vznikla myšlenka na spolupráci a v roce 1999 jsme se dali dohromady.
- Být parťáky přes 20 let ve společné charitě je úctyhodné. Máte stále stejné vize a nápady, nebo se někdy ideově rozcházíte? Jak se pak uvedete do souladu?
Ve svém životě jsem potkal mnoho lidí, pracoval s mnoha lidmi a mohl jsem mnoha lidem pomáhat. Nejlepší věc, za kterou jsem vděčný, je to, že jsme se s Manfredem za ta léta stali blízkými přáteli. Naučili jsme se spolupracovat. Naučili jste se přijímat jeden druhého a naučili jste se respektovat své silné a slabé stránky. Toto přátelství bylo a stále je základem, na kterém jsme Chance 4 Children postavili. Naše vize a touha pomáhat druhým je to, co nám pomohlo překonat všechny rozdíly a překážky. Naše oddanost tomu, co děláme, spojená s blízkým přátelstvím, je hlavním důvodem toho, že spolu stale pracujeme a zároveň je pro nás naše práce zábavou.
- Jsi hlavní Dr. Klaun, a to již 20 let – nedošel ti někdy úsměv?
Poprvé jsem si nasadil klaunský nos v roce 1993 ve Varšavě v Polsku. Pozval mě kamarád, dětský lékař z Centra Zdrowia Dziecka, největší dětské nemocnice v Polsku, abych přijel a setkal se s jeho přáteli. Když jsem přišel do nemocnice, vzal mě pokoj po pokoji a osobně mě představil svým přátelům, dětským pacientům, které ošetřoval. Setkal jsem se s Annou, Evou, Janem, Tomaszem a mnoha dalšími a měl jsem možnost si s každým z nich krátce popovídat. Později ve své kanceláři, poté, co jsem jim byl představen, se mě zeptal: „Tak co si myslíš o své návštěvě a o setkání s mými přáteli?“ Pamatuji si, že jsem dlouho před odpovědí přemýšlel. Když jsem si konečně srovnal myšlenky, řekl jsem mu: „Děti jsou znuděné, osamělé a smutné.“ Na to odpověděl: „Tak co s tím budeme dělat?“ No, ta otázka mi změnila život. Letos to bude 30 let, 30 nádherných let, kdy přinášíme smích a radost do světa těch, kteří trpí, jsou osamělí a potřebují pomocnou ruku. Došel mi někdy úsměv? Určitě ano! Smutná období v mém životě, srdcervoucí zážitky, potíže, které jsem musel překonat, události, které mi vehnaly slzy do očí… to vše mi pomohlo být soucitnějším, více chápat druhé, být přítomnější a pokornější. Můžete samozřejmě hrát, naučit se vtipné vtipy, naučit se rutinní gagy a brát to jako práci – mnozí to dělají. Ale pro mě mi tyto zkušenosti daly víc, naučily mě lépe chápat potřeby druhých lidí a pomohly mi s nimi cítit a mít vztah k tomu, čím procházejí. Bez toho by to bylo mělké a povrchní, čin bez srdce a duše. Terapii smíchem se nelze naučit, musí vycházet ze srdce, musí se cítit, jedině tak může dojít ke komunikaci od srdce k srdci a dějí se úžasné zázraky. Zázraky, kde se vše mění k lepšímu a věci už nikdy nejsou jako dřív.
- Jak se sebemotivuješ, když jdeš klaunovat do nemocnice a rozdávat úsměvy, ale zrovna není do smíchu tobě, protože život sem tam udělá složitější den?
Když upřednostníte potřeby druhých před svými a soustředíte se na přítomnost, nemáte čas přemýšlet o svých vlastních problémech. Vaše vlastní problémy se pak zdají nepodstatné, jednoduše zmizí. Jako nemocniční klaun jsem se naučil nechávat své problémy za dveřmi nemocnice, to je to, co učíme všechny naše klauny, zapomenout na sebe a soustředit se na ty, se kterými jsme, na to, aby byli prioritou. Spojit se s nimi a pomoci jim zapomenout na nemocniční pochmurnost.
- Kolik má nyní team C4C klaunů? Jak se vzdělávají? Jak často jste v kontaktu osobně, když jsou Dr. Klauni po celé republice?
V současné době máme 25 Dr.Klaunů. Každý klaun se účastní regionálních a národních workshopů. Workshopy jsou zaměřeny na seberozvoj, každý klaun je jedinečný a pro nás je důležité, aby každý klaun pracoval na růstu, adaptaci, změně a učení jako jednotlivec. Je to proces celoživotního učení. Cílem workshopů je poskytnout každému klaunovi nástroje, které může používat, aby byl flexibilnější, přizpůsobivější a otevřenější, spontánně reagoval a improvizoval v jakékoli situaci. Každé dítě nebo senior, se kterým se setkáváme, je jedinečné a jiné, proto musí naši klauni umět své návštěvy přizpůsobit. Každá návštěva je jiná a dává nám příležitost učit se, růst a získávat nové zkušenosti, které nám umožňují uspokojit potřeby každého člověka.
S každým klaunem jsem pravidelně v kontaktu, osobně se zajímám o to, co se děje v jejich životě, v nemocnicích, které navštěvují a jsem rád, že většina z nich je s námi už mnoho let. Jsem rád, náš tým je z velké části stabilní a že to všichni děláme z celého srdce. Často cestuji a připojuji se k našim klaunům na jejich návštěvy, to mi dává příležitost je vyslechnout, vědět, co potřebují a co by jim pomohlo být lepší v tom, co dělají.
- Klauna nemůžeš dělat každý den od rána do večera “plnou pracovní dobu”. Co je tvé “civilní” zaměstnání?
Když neklaunuji v nemocnici nebo v domu seniorů, plně se věnuji dalším projektům Chance 4 Children. Je mi ctí, že mohu dělat to, co miluji, a Chance 4 Children je to, co miluji a čemu dávám vše, aby byl tento svět lepším místem.
- Jak tě v práci klauna podporovala a podporuje tvá rodina?
Moje žena je součástí týmu Dr. Klauna, můj syn Kevin Richard dělal klaunství tři roky v kladenské nemocnici, takže si na nedostatek podpory ze strany rodiny nemůžu stěžovat. Charitativní činnost, Dr.Klaun a Chance 4 Children jsou v našich životech trvale přítomné a já si užívám plné podpory práce, ke které jsem se zavázal.
- Jaké máš koníčky?
Miluji fotografování, práci se dřevem, turistiku, poznávání nových kultur, cestování a ze všeho nejvíc poznávám nové lidi.
- Sportuješ?
Baví mě plavání, cyklistika, hraní badmintonu, turistika a paddleboarding.
- Jaké filmy tě baví?
Moc mě baví filmy podle skutečných příběhů, filmy, které dávají podnět k zamyšlení nad životem. Baví mě také akční filmy, sci-fi filmy a romantické filmy, které nejraději má manželka.
- Slovo na závěr: co bys chtěl vzkázat sám od sebe?
Všichni jsme časově omezená ‚edice‘. Žijeme jen jednou, tak využijme čas, který nám je dán, na pomoc těm, kteří si sami pomoci nemohou. Každý z nás může něco udělat, může někomu pomoci a k tomu nemusíme být miliardáři, ale musíme udělat, co můžeme, s tím, co máme. Láska není láska, pokud ji nerozdáváte a čím více dáváte, tím více dostáváte. Udělejme tedy všichni svou část, aby byl tento svět lepším místem pro všechny.
